Letět 1000km přelet v Africe není rozhodnutí, které uděláte impulzivně jen proto, že chcete ušetřit za zimní gumy. Vše je potřeba dopředu naplánovat, koupit letenky zamluvit ubytování a samozřejmě poslat na místo letadla, na kterých se pak střídají piloti. Po mnohaměsíčním plánování nasednete do letadla a doufáte ve štěstí, že se počasí dostaví covid necovid.
Po náročném letu, kdy jsme měli v Economy třídě u Ethiopian každý pro sebe celou trojsedačku a mohli jsme se vyspat jsme přistáli bez jakýchkoliv komplikací na letišti ve Windhoeku. Zde nás nejdříve poslali na Health Control. Slečna, co proletěla náš PCR certifikát, měla v oku nejspíš zabudovanou QR čtečku. Následně nastalo martýrium při vyřizování víz. Prostor na víza, kde je většinou pusto prázdno, byl teď plný borců odněkud z Afriky. Kanclík o rozměrech 3×3 m, kde nás bylo asi 15, byl tudíž ideálním místem pro šíření nové africké mutace omikron. Naštěstí úředník vyhodnotil, že s evropanama bude méně práce, protože mají všechno nachystaný a odbavili nás přednostně. I tak nám to ale trvalo hodinu a čtvrt než jsme se dostali ke kufrům.
Následoval odvoz v transporteru do Veronica a první večeře od Marcuse (very very delicious food). Tatík nás přesvědčoval, že chceme skládat Nimbuse za svitu měsíce v 7 večer a my ho zase přesvědčovali, že ho budeme skládat ráno. Jelikož jsme tu 3 a my s Berlou máme 2 hlasy, snadno jsme to prosadili. Pro nás to znamenalo vstávačku v 6, což se nám taky moc nelíbilo, ale udělali jsme vše co bylo v našich silách a v 6.40 jsme stáli na značkách u kontejneru. Nimbuse jsme složili a jali se plánovat trať. Podle Skysight i Dolby byla namalovaná powerline severovýchodně Windhoeku TMA az do Botswany. Tak jsme naplánovali 1000 pres 3OB a šli si dát powernap do chatky na 30 minut, jelikož nás to ranní vstávání docela odrovnalo. Vzbudil nás až zvuk ASH-31 a start Dietera z dráhy 01. Tak jsme se teda odebrali k hangáru a měli jsme takový vlažnější nástup. Následně nám Vráťa řekl, že když chceme letět rychlou tisícovku, musíme startovat až po obědě. Jelikož na nebi ještě nebyly mraky tak jsme tuto myšlenku rychle adoptovali a šli si dát colu. Mezitím se všichni zmítali u letiště a pomalu se zapínalo počasí. Tatík řešil problémy s čidlem na motoru a my se po dvanácté laskavě uráčili sednout do TwinSharka. Berla dal plnej plyn s Vráťou na levým křídle, počasí už bylo nastartovaný, takže jsme se zvedli do pásky v nějaké dvojce a kutáleli jsme to k Gobabisi kde už skákalo více a více mraků.
Jak říkal Hřiven, jelikož nás považuje oba s Berlou za děti štěstěny, buď bude tahle výprava totální průser a nebo to bude reklama na štěstí. Tak jsme si řekli, že to B bude správně a pokračovali svižně do první čtyřky. Mraky vypadaly parádně, ale až do otočky se nám nedařilo držet výšku a museli jsme točit. Avšak po otočce Berla využil svoji super power a řekl, že objednává čtyřku pod dalším mrakem a zapíná severní vítr. Jak řekl, tak se stalo a začalo foukat 30 km/h přímo po trati. Na úrovni Gobabise se mraky začaly řadit do powerliny. Tak jsme ji teda využili a i když se mraky dost rozlévaly a zůstávaly viset na obloze, se nám konečně dařilo jet pod základnou a houpat. Berla dostal nápad, že poletíme rychle a že bychom mohli dát 170 km/h na druhém rameni. Tenhle návrh jsem mu zamítl a navrhl jsem mu 190 km/h. A tak jsme se rychle blížili k otočce Ukwi Pan, který byl vidět krásně už asi ze stého kilometru. No a plán byl asi dobrej, protože 2 km za otočkou uz padaly proudy vody na zem. Po cestě zpátky jsme nasadili na stejnou powerline a jeli po kolejích na sever. Málem bych zapomněl – říkám Berlovi, ať ten vítr zase vypne a ať radši začne uz 80 km před otočkou. Tak na to jsme zapomněli, kochali jsme se a vzpomněli si až na čtyřicátým. Vítr chcípnul, ale až asi ve třetině třetího ramene. No co se dá dělat.
Jeli jsme si teda dál na sever a z ohýnku, který měl asi 200 m2 který jsme ráno viděli na SV východním okraji WDH TMA se stal požár jak hovado. Kouř zastínil oblohu tak, že jsme vůbec nevědeli, kam letíme. Nicméně nakonec i v tom smogu byly pěkné aktivní kumuly a Hetaku Game Lodge bylo dosaženo s prstem v nose. Kouř ovlivňoval večerní počasí stále víc a stoupáky slábly. Tak jsme byli nuceni letět dost z kurzu, ale to se nakonec vyplatilo a vytočili jsme na 120. km na dokluz. Jenže potom nám někdo hodil vidle do pytle se štěstím a po srovnání do čistého na dokluz jsme si všimli, že v devítilitru máme blbě nastaveno plošné zatížení (to byla asi pastička od Vráti s Romanem – ale nezazlívám jim to). Plošné zatížení 120 kg/m2 docela dost ovlivnilo výpočet dokluzu. Z rezervy +200 m se najednou stalo manko 250 metrů. Tak jsme původně nejrychlejší část dne jen brzdili a využívali Stenlyho taktiku vydojit z každý duny 20 m rezervy. To se nakonec podařilo a první litr je doma s rychlostí nebývalou. Následně jsme uznali, že letět 7 hodin je tak akorát a že to nás neunavuje, a takhle tu můžem být klidně i měsíc, než nás pustí zase zpátky do Evropy.
Statistika letu
Piloti: Michal Poslušný, Radek Krejčiřík
Kluzák: Dvousedadlový kluzák 20m třídy české výroby HpH 304 TS Twin Shark (M)
Typ: Rychlostní let podle deklarace přes 3 otočné body
Uletěná vzdálenost: 1007,4 km
Průměrná rychlost: 151,6 km/h
Hodnocení letu: https://www.cpska.cz/public/index3.php?lpg=zobraz_let&let_id=149506
