fbpx

Snahy a zájem o seskoky padákem nacházíme v historii lidstva napříč kontinenty už od nepaměti. První zdokumentovaný parašutistický seskok z balónu je datován do roku 1797 a není nejspíš překvapením, že k vývoji padáku došlo zejména během světových válek.

Sportovní parašutismus se začal objevovat už ve 30. letech 20. století a o dvacet let později byl přijat jako letecký sport Mezinárodní leteckou federací FAI. První parašutistické mistrovství světa proběhlo v roce 1951 a od té doby se parašutismus vyvinul do dynamického a rozmanitého leteckého sportu. Některé parašutistické disciplíny se stále provádějí na otevřeném padáku za letu či při přistání, další za volného pádu před otevřením padáku a s vývojem technologií se do odvětví sportovního parašutismu zařadilo i létání ve větrném tunelu.

Nejstarší parašutistickou disciplínou, která spadá do tzv. klasického parašutismu je přesnost přistání. Soutěžící při seskocích přistávají na cíl, který má dnes průměr 2 cm. Čeští parašutisté jsou v přesnosti přistání světovou špičkou už přes půl století, a to jak v týmech – ASC Dukla Prostějov, tak v jednotlivcích. Českými mistry světa se stali Luboš Majer, Jindřich Vedmoch, Kateřina Papežíková a v juniorské kategorii Bonifác Hájek.

Na tuto disciplínu navazuje disciplína para-ski, jež je kombinací přesnosti přistání a závodu v obřím slalomu na lyžích. Poslední mistrovství světa v této disciplíně se odehrálo právě v České republice.

Druhou z klasických disciplín parašutismu je individuální akrobacie, která je historicky první disciplínou prováděnou za volného pádu. Hodnotí se při ní rychlost a preciznost provedení předem daných otáček a salt. Výkon se hodnotí z videozáznamu pořízeného speciální kamerou ze země. Českými mistry světa se stali Jiří Gečnuk a Libor Jiroušek, který je navíc aktuálním držitelem evropského výkonnostního rekordu v individuální akrobacii.

V kombinaci uvedených dvou klasických parašutistických disciplín byli absolutními mistry světa za Československo a Českou republiku: Gustav Koubek, Zdeněk Kaplan, dvakrát Josef Pavlata, Jan Wantula, Libor Jiroušek a Jiří Gečnuk.

Další disciplínou prováděnou za volného pádu nebo dnes už také ve větrném tunelu je formation skydiving. Česky se této disciplíně říká „seskoky ve formacích“ nebo „skupinová akrobacie“. Jak už názvy napovídají, týmy čtyřech nebo osmi parašutistů vytvářejí za volného pádu předem dané formace buď v poloze na břiše nebo ve vertikální poloze (nohami či hlavou k zemi). Hodnotí se počet vytvořených formací, tedy rychlost a správnost provedení. Výkony jsou při seskoku natáčeny kameramanem, který je členem týmu a při létání v tunelu statickou videokamerou. Český juniorský tým získal na posledním Mistrovství světa v létání ve větrném tunelu v této disciplíně zlatou medaili a je držitelem dvou světových rekordů.

Soutěže ve skupinové akrobacii se dnes obvykle organizují dohromady se soutěžemi v uměleckých disciplínách – artistic events. Ty se mezi soutěžní disciplíny oficiálně zařadily v 90. letech, kdy parašutisti při volném pádu začali různě experimentovat a inspirovali se při tom v akrobatickém létání a krasobruslení.

Do této kategorie dnes spadá freestyle, který se nejčastěji popisuje jako vzdušný balet. Parašutista předvádí různé akrobatické figury a choreografie, při kterých se dává důraz na umělecký dojem, kreativitu a obtížnost provedení.

Druhou disciplínou je novější freefly neboli volné létání, což je opět týmová disciplína. Choreografii složenou z různých poloh, triků a pohybů předvádí dva parašutisté, které natáčí další člen týmu – kameraman.

Umělecké disciplíny zaznamenaly v posledních letech velký rozmach s rozvojem indoor skydivingu, neboli létání ve větrném tunelu, který simuluje volný pád. Zpočátku se větrný tunel využíval pro přípravu na parašutistické seskoky, ale později se z této letecké aktivity vyvinulo samostatné odvětví. Omezení prostoru skleněnou stěnou tunelu navíc dodalo sportu nový rozměr a vedlo ke vzniku nejnovější disciplíny – dynamic flying tedy dynamického létání, při kterém skupiny dvou nebo čtyř letců předvádí různé výkonnostní či artistické choreografie a sekvence. První mistrovství světa v indoor skydivingu (které už zahrnovalo i dynamické létání) hostila v roce 2015 právě Česká republika a čeští závodníci si odnesli několik medailí. Indoor skydiving je dnes atraktivní hned z několika důvodů. Přivedl do sportu velký zástup mladých talentů a juniorů, kterým větrný tunel umožňuje trénovat létání pomocí vlastního těla již od útlého věku. Je také velmi zajímavý pro média. A často se debatuje o zařazení tohoto sportu do programu Olympijských her.

Mezi novější parašutistické disciplíny se řadí také speed skydiving tedy rychlostní seskoky, se kterými se vracíme zpátky na oblohu. Jednoduchým popisem této volnopádové disciplíny je cíl závodníků dosáhnout co největší možné rychlosti. Rekordy se pohybují okolo 500km/h a ač Češi v této disciplíně nezávodí, např. Libor Jiroušek podle měřícího zařízení pětiset kilometrovou rychlost také těsně překonal.

Disciplína, která vytváří most mezi volnopádovými parašutistickými disciplínami a těmi, které se provádí za letu je wingsuit flying neboli létání v ptačích kombinézách. Tato odnož parašutismu už existuje více než deset let, ale oficiální soutěžní disciplína se z ní stala teprve nedávno. Druhé mistrovství světa v létání v ptačích kombinézách se konalo v České republice v roce 2018. Parašutisté díky těmto kombinézám získávají možnost doletět mnohem dál, padat pomaleji a prodloužit tím svůj let. Soutěží se ve výkonnostních aspektech létání – rychlost, vzdálenost a čas, ale také v týmové akrobacii.

A týmy závodí i ve formacích na padácích nebo anglicky v canopy formation. Existují zde dvě pod-disciplíny – sekvenční, při které tým vytváří sérii formací v daném časovém limitu a rotace, kde se hodnotí kolikrát se ve čtyřčlenném týmu stihne vyměnit horní parašutista se spodním v tzv. žebříku (parašutisté „sedí“ jeden druhému na padáku).

A výčet parašutistických disciplín uzavře canopy piloting, tedy pilotování padáku. Soutěží se v létání, respektive v přistávání, na velmi malých ale výkonných padácích s vysokým zatížením. Parašutisti se snaží přistát co nejpřesněji, nejrychleji a nejdál (podle toho o jaký jde závod či kolo závodu) a často předvádí i efektní triky. Závody se odehrávají nad vodní hladinou a v rychlostech až 150km/h. Toto ve spojení s možností přímého sledování obecenstvem dělá z této disciplíny divácky velmi zajímavý sport. A Česká republika má v pilotování padáku nejen četný reprezentační tým, ale i tradici v každoročním pořádání světově známých závodů.

Čeští parašutisté nejenže závodí téměř ve všech vyčtených disciplínách a zajišťují organizaci jak národních, tak mezinárodních soutěží, ale neustále přispívají k posunu tohoto sportu kupředu. V celé historii sportovního parašutismu se reprezentanti České republiky řadí společně s Francouzi a Rusy mezi tři nejúspěšnější země a medaile z mistrovství světa a Evropy počítají na desítky. Například jen zmíněné ASC Dukla jich dovezlo od roku 1962 již 173! A úřadující absolutní mistr světa v klasických disciplínách parašutismu a historicky nejúspěšnější český parašutista Jiří Gečnuk je držitelem 81 medailí!

Abychom mohli naši stránku přizpůsobit představám našich návštěvníků, používáme soubory cookie.